Náš lodní kronikář je zrovna zaneprázdněn, a tak bud psát já – plavčík Roger.
Ráno nás vzbudili do naprostýho deště. Dali nám snídani a řekli: ,,Sbalte si batohy, jdeme hledat poklad kapitána Flinta!“ To vůbec nebylo jednoduchý. Nejdřív jsme totiž museli někde najít pádlo, a to byl docela problém. Pak nás naložili do starýho korábu a hodili přes nás deku, abychom nic neviděli. Dovezli nás kdovíkam, jenom tam na nás pořád štěkali vlci. Přebrodili jsme potok, protože nám starý nevrlý domorodec uzamknul svůj mostek. Trasa byla značená červenýma a modrýma praporkama.
Nejdřív jsme narazili na kapitána Marťu, který po nás chtěl, abychom odhadovali třeba jak dlouhý je tohle námořní lano. A tak podobně. Pak jsme šli dál a byla tam úplně divná zpráva. Něco jako: Jděte tam, kde si můžete koupit polárku, ale nemáte peníze, tak musíte do budky, ale tam neni pták, ale sluchátko… no prostě, vůbec jsme nevěděli. Tak jsme se ptali místních domorodců, co to jako znamená a ti povídali, že asi tyjo obchod a telefonní budku. No tak jsme museli v úplně neznámý vesničce hledat obchod a budku a tam jako byla další zpráva, kam musíme jít dál.
Šli jsme zase dál. Do toho pořád pršelo, takže supr… Ale dorazili jsme až ke kapitánovi Milošovi, kterej po nás chtěl postavit tropiko. Museli jsme napnout lano mezi dva stromy, přehodit přes něj to tropiko a pak ho ještě zakolíkovat. Moc nám to nešlo, to je fakt.
Pak jsme se zase táhli nějakym lesem, až jsme došli ke zprávě: Jděte dál po cestě až k papáníčku. No tak to jsme vyběhli a běželi až k naší hlavní kapitánce Martince, která nám dala chleba s nutelou. Hned byl den lepší.
Potom přišlo to nejhorší. Jak pršelo, tak se rozbahnilo snad úplně všechno na světě a po cestách skoro nešlo chodit. Celý takhle uprasený jsme došli až ke kapitánce Míše, která nás uprasila ještě víc… Museli jsme celá družinka přejít přes kus cesty pouze za použití třeba jenom sedmi nohou a šesti rukou. Takže kdo ještě dosud nebyl špinavej, tak teď byl stoprocentně.
Pak jsme taky stříleli všim možnym, mokli, hledali věci v labyrintu – to bylo supr, hledali skořápku v hromadě jehličí a na závěr jsme všichni, úplně utahaní, museli přelízt větev, která byla asi ve výši našich očí.
Každej kapitán nám dal kousek mapy k tomu pokladu. V našem tábořišti jsme mapu poskládali a ten poklad fakt našli!
A zatímco já tady smolim zápis do našeho Lodního deníku, tak ostatní si užívaj diskotéku. Takže tady to zapíchnu a doufám, že už to nikdy nebudu muset psát.
